Subhorizontálně uložená ložiska s velkou mocností byla až do zavedení moderních způsobů těžby dobývaná metodou tzv. šíření. Z přístupové chodby nebo jámy případně z komína byly sledovány hranice zrudnění pomocí chodeb, které byly postupně rozšiřovány až na hranici zrudnění a hluché horniny. Tato metoda byla technicky jednoduchá, avšak z hlediska stability geotechnických poměrů důlních děl problematická. Při živelném neřízeném způsobu těžby byla tato dobývací metoda dosti destruktivní, často docházelo k lokálním závalům. Úspěšné použití této metody vyžadovalo také strop ložiska z geomechanicky pevných hornin. Princip této dobývací metody je znázorněn na obrázku. Přibližně od poloviny 18. století se začalo k těžbě mocných subhorizontálně uložených ložisek používat také „chodbicování“ kombinované s výstupkovým nebo sestupkovým dobýváním. Tato metoda umožňovala zajistit lepší stabilitu masívu. Právě touto dobývací metodou vznikly komory v dole Johannes.
Mineralizované strmě ukloněné žilné struktury byly dobývány sestupkovou nebo výstupkovou dobývací metodou. Natěžená ruda byla dopravována směrem k těžní chodbě v podloží dobývky, kde byla pomocí rudných „sýpů“ (tedy násypek) plněna do vozů a odvážena.
