Skarnové těleso, které bylo těženo systémem komorového dobývání, je proťato řadou tektonických poruch východně ‐ západního směru, které jsou místy zrudněny rudami stříbra, mědi i cínu. Tyto rudy pak byly vytěženy, systém těžby těchto rudních žil byl však odlišný od způsobu těžby masivního nebo impregnačního zrudnění ve skarnovém tělese. Až do 18. století se používalo tzv. sestupkové dobývání. Zrudnělý úsek žíly byl těžen pomocí stupňovité porubní fronty a rudných násypek (sýpů). Základním otvírkovým dílem je překop (v našem případě plní funkci překopu štola Johannes), který je většinou kolmý na směr žilné struktury. Z překopu je žíla sledována tzv. slednými chodbami, které mají za úkol ověřit přítomnost zrudnění a sledovat rudní žílu až do jejího vyklínění. V případě přítomnosti zrudnění jsou využita jako díla otvírková a dopravní. Svislé nebo šikmé důlní dílo, které neústí na povrch, ale spojuje dvě patra, nazýváme komín, v případě, že svislé nebo úklonné dílo je zaraženo pod úroveň posledního patra (v našem případě je nejhlubším patrem štola Johannes), nazýváme ho hloubení nebo v případě, že by z něj byla vyražena další patra pod úrovní patra, ze kterého je hloubeno, nazýváme ho slepou jámou.
