Hlubinné dobývání v českých zemích započalo na přelomu 13. a 14. století. K ražení důlních děl se používalo převážně želízek a mlátků, ve vhodných podmínkách s pomocí tzv. sázení ohně, při kterém se hornina snáze uvolňovala. Postup byl za použití běžných hornických nástrojů a nářadí pracný a pomalý. Želízkem a mlátkem se za 6ti hodinovou směnu na chodbě o profilu zhruba 2 x 1 m vylomilo asi 2,5 cm. Chodby se razily proto většinou jen o průlezných profilech. Pomocí želízka a mlátku se prováděla ražba důlních děl až do poloviny 18. století, první použití střelného prachu pro trhací práce v dole bylo zaznamenáno v roce 1627 v Banské Štiavnici, odkud se postupně rozšířilo do dalších zemí.
Chodby ražené pomocí želízka a mlátku lze rozeznat podle charakteristických rýh na stěnách chodeb tzv. křesanic ‐ můžeme je vidět např. téměř po celé délce štoly Johannes a v některých úsecích komor. Výlučné postavení želízka a mlátku jako základních pracovních nástrojů v hornictví ilustruje také jejich použití v hornické symbolice, kde zkřížené želízko s mlátkem jsou od 12. Století základním hornickým znakem.
