Důlní díla byla až do průmyslové revoluce zajišťována dřevěnou důlní výztuží. To kladlo vysoké nároky na spotřebu dřeva, o které doly často soupeřily s hutěmi. Základní stavební jednotkou dřevěné výztuže chodby je tzv. dveřej. Představuje rám složený ze dvou stojek a stropnice, prostor nad profilem výztuže byl zakládán dřevem a vyplněn často hlušinou. Stojky a stropnice se spojovaly několika různými způsoby podle toho, zda převládal boční nebo stropní horský tlak. V místech malé stability horského masívu v oblastech tektonických poruch nebo v závalech či místech narušených předchozí hornickou činností byly dveřeje stavěny „na srub”, tedy vlastně těsně za sebou tak, jak vidíme ve středním úseku štoly Johannes, kde štola prochází závalovým polem připovrchových dobývek, kterými bylo těženo skarnové těleso ve výchozové části.
Při pokročilejším rozvoji těžby v komorách bylo dřevo kromě výztuže používáno také k výstavbě povalů, neboť rubání rud bylo prováděno v několika výškových úrovních tak, jak bylo vyvinuto zrudnění. Výztuž musela být často opravována a poté, když byl vytěžený úsek opuštěn, docházelo k jejímu trouchnivění a po nějaké době v místech blízko povrchu nebo v místech velkoprostorových komor v nestabilních horninách se důlní prostory zavalily. Dlouhodobě byly v dobrém technickém stavu udržovány jámy a přístupové štoly, které sloužily k dopravě vytěžených rud a k odvodnění.
