Rudy se z jednotlivých chodeb dopravovaly ručně v necičkách, proutěných koších nebo kolečkem a poté ve vědrech byly vytahovány na denní světlo, kde byly dále tříděny a zpracovávány. Po zpřístupnění ložiska štolou byly k dopravě rudy využívány dřevěné vozíky, které se pohybovaly po pojezdech z fošen.
Rudy se ven vynášely pomocí ručních vrátků tzv. rumpálů, na přelomu 13. a 14. století se z vrátků vyvinuly žentoury, nejdříve poháněné lidskou nebo koňskou silou, později, tam kde to bylo možné, poháněné vodními koly. K obsluze ručních vrátků bylo potřeba 2 až 4 mužů, k pohonu koňského žentouru podle velikosti 2 až 4 koní. Hloubkový dosah rumpálu byl max. 60 m, koňským žentourem bylo možno těžit materiál až do hloubky 200 m, žentoury poháněné vodní silou umožňovaly těžbu z hloubky až 600 m. Rumpály byly využívány zhruba do konce 16. století. S koncentrací těžby do větších důlních provozů jejich použití ustalo a pro těžbu až do použití parního stroje v 19. století byly využívány koňské nebo vodní žentoury. Na jámě dolu Johannes byla vystavěna funkční replika ručního žentouru, kterou je možno shlédnout v rámci povrchové části prohlídky.
